Proč přemístili Pendolino na Hlavák?

Rubrika: Jen tak

Společnost, ve které pracuji, má organizaci obrácenou než většina obdobných firem u nás – centrálu máme v menším městě (konkrétně Olomouc), kdežto ve velké Praze máme jen pobočku. Občas je zapotřebí něco v Praze na pobočce pořešit ohledně IT osobně (na dálku to nejde), a tak je nezbytné se do Práglu vydat. Pokud něco vezu, pak jedu firemním autem, ale pokud nic nevezu, tak se raději sám svezu vlakem. Je to pohodlnější, při jízdě se místo řízení mohu věnovat jiné činnosti, ať už pracovní nebo zábavné.

Je to samozřejmě i rychlejší, protože Pinďa ujede tuto vzdálenost za 2 hodiny a 10 minut, a tak i včetně tramvaje v Olomouci a metra v Praze jsem na místě dříve, než když bych jel autem. A to vůbec neuvažuji takové tradiční okolnosti jako zácpy a bouračky na dálnici nebo provoz v naší stověžaté matičce, to se pak ten rozdíl ještě zvětšuje.

V neposlední řadě je to i levnější. Bohužel ale pouze v případě, když to porovnávám s variantou, kdy jedu autem sám. Už při cestování ve dvou je Pendolino v přímých nákladech dražší než auto (samozřejmě stále lze uvažovat i o nepřímých nákladech, jako je výše uvedená skutečnost, že čas strávený za volantem lze využít smysluplněji). Existuje ještě varianta snížení komfortu a cestování nějakým jiným (levnějším) vlakem, ale bohužel v takovém případě se čas strávený na cestě prodlužuje a také se mi nechce vždy v obyčejném rychlíku za přítomnosti rusky hovořících spolucestujících vytahovat firemní notebook, který patří k luxusnějším a dražším modelům.

Pendolino
Svezení Pendolinem je rozhodně příjemné

Dnes jsem opět v Praze a zjistil jsem, že jsme místo do Holešovic dorazili na Hlavní nádraží. Asi půl roku jsem do Prahy vlakem nejel (autem naposledy minulý týden), a tak ani nevím, kdy změna proběhla. Mohl bych jásat, že to mám do pobočky o 3 zastávky metra blíž. Ale ve skutečnosti považuji změnu konečné za špatnou. Pendolino mělo nadále končit v Holešovicích. Ptáte se proč?

Někteří moji kolegové tento vlak využivali při opačné cestě. Například kolega obchodník, který sídlí v Chomutově, přijel autem do Holešovic, tam vůz nechal na odstavném parkovišti, a do Olomouce pak pokračoval právě Pendolinem. Teoreticky by mohl udělat to samé i v případě Hlavního nádraží. Jenže cena parkovného v obou lokalitách se liší tak zásadním způsobem, že nyní pokračuje do Olomouce autem. Ono zaparkovat u Hlaváku vyjde klidně i dráž než ten lístek Pendolinem do Olomouce. České dráhy tedy přemístěním ztratily zákazníky.

Tuším, že za přemístěním Pendolina na Hlavák je asi představa, že Holešovice nejsou nijak výstavním nádražím, a pro cestující, kteří právě vystoupili z exluzivního vlaku by mohlo být příjemnější být více v centru. Tedy ne, že by okolí Hlavního nádraží bylo zrovna vzhledné. A navíc hlavní hala tohoto nádraží nyní prochází rekonstrukcí, takže ani toto nijak reprezentativní prostor nyní není. Tak nevím. Rád bych věděl, jestli měly ČD nejakou studii, co přemístění konečné Pendolina v Praze přinese (předpokládám, že chtěli zvýšit počet cestujících) a jestli se tak i stalo.

Holt já, a nejen já, jsem raději jezdil Pinďou na Holešovice. Méně lidí, menší fronty, menší tlačenice. Teď budu jezdit na Hlavák, nic jiného mi nezbývá. Za hodinu a půl vyrážím nazpět do Olomouce.

Depeche Mode: to nejlepší už je dávno pryč

Rubrika: Jen tak

Je to právě jeden měsíc, co vyšla nová deska Depeche Mode. A současně je to ještě jeden měsíc, než Depešáci zahrají na koncertě v Bratislavě, kam pojedu. Měsíc je dost času, novou desku jsem slyšel mockrát a tak již nemám jen první pocity, ale můj současný dojem z novinky je s největší pravděpodobností trvalý.

Devotional TourDepeche Mode jsou mou srdeční záležitostí. Hudba této kapely se na mě podepsala. Mé dospívání formovaly skladby jako The Things You Said, Behind The Wheel, Halo nebo I Want You Now. Když jsem pak během studia vysoké školy trávil každé prázdniny v Anglii na brigádě sběrem ovoce, klaplo to zrovna tak, že 31. července 1993 jsem mohl vidět v Crystal Palace pod širým nebem Devotinal Tour. Dnes jsem na jednu stranu samozřejmě velice rád, že Dave Gahan dávno přestal drogy brát (a díky tomu ještě žije a zpívá), na druhou stranu zfetovaný Gahan naprosto si užívající tento koncert, vydávající ze sebe hudebně i emocionálně naprosté maximum, k tomu Alan Wilder za bicíma, toto je zážitek z koncertu, který asi již nikdy nic nepřekoná. Walking In My ShoesIn Your Room jsou pak dodnes vrcholem tvorby kapely.

Maliny jsem trhal v Anglii i o dva roky později, když v New Musical Express vyšla krátká zpráva, že Alan Wilder kapelu opouští. Tehdy jsem příliš nevěděl, co si o tom mám myslet. Alan na mě sice obrovsky zapůsobil na výše zmiňovaném koncertě a četl jsem, že hlavní kus práce na předchozí desce odvedl on. Jenže stále neochvějnými pilíři pro mě byli Dave Gahan jako frontman a Martin Gore jako autor hudby a textů. Alana a Fletche jsem považoval spíše jen za hudebníky, kteří „pouze“ hrají tuto hudbu.

Když poté vyšlo Ultra, byl jasně poznat rozdíl. Album sice bylo docela dobré, ale s předchozím se nemohlo ani náhodou poměřovat. S Exciterem to dopadlo úplně stejně. Alan citelně chyběl. Autorsky byly skladby slušné, ale výsledek už neměl takovou sílu jako dříve. Tento obrovský rozdíl – zmiňovaný vliv Alana Wildera na skladby – je dnes podložen důkazy i pro ty méně slyšící. Pokud si poslechnete červené CD z limitované edice nejnovějšího alba, na němž se nacházejí demo verze skladeb, které se posléze dostaly na jednotlivé desky, zjevně uslyšíte, jak propastně daleko jsou dema od finálních skladeb tam, kde se na nich podílel Alan Wilder, a jak poměrně blízko jsou dema k definitivním podobám po odchodu tohoto člověka ze skupiny. Všimněte si, jakou obrovskou proměnu prodělaly skladby z dema do release na začátku devadesátých let, a jak se to děje v podstatně menší míře s pozdějšími kousky.

Pak vyšlo Playing the Angel a já se opět těšil z úžasných písní. Finální verze skladeb si mě opět naprosto získaly a já byl z celého alba naprosto nadšen. Myslel jsem si, že se zase docela blížíme přelomu osmdesátých a devadesátých let. Tento dojem ještě umocnil bratislavský koncert k tomuto albu, který byl pro mě samotného velmi zvláštní tím, že byl stejně jako londýnský Devotional pod širým nebem a Depešáci měli stejnou předkapelu, tedy Sisters of Mercy. Playing the Angel bylo takovým druhým vrcholem, sice ne tak vysokým jako ta tři alba, která mě ovlivnila nejvíce, ale byla to velká laskomina.

V letošním roce vyšlo album nejnovější, Sounds of the Universe. Těšil jsem se jak malý kluk. Když do světa vypustili první singl Wrong, který měl v sobě opět kus zdravé sebevědomé agresivity, byl jsem nadšen. Když vyšlo album a poslechl jsem si ho, no… říkal jsem si, že si ho budu muset poslechnout ještě jednou. A ještě jednou… Od té doby jsem ho slyšel mockrát. Našel jsem si na něm pár zajímavých skladeb. Ale jako celek mě album zklamalo. Zklamalo více než Ultra nebo Exciter.

Sounds of the UniverseMyslím, že na Sounds of the Universe je nejvíce znát ten rozdíl, který z autorské hudby Martina Gora dokázal vykouzlit Alan Wilder. Nechápejte mě špatně, Martin je výborný skladatel a jeho hudba je hodně dobrá, ale proč mě, sakra, nejvíce oslovuje Come Back, kterou napsal Dave Gahan? Ano, líbí se mi i Wrong a Jezebel. Ale jedná se o první album, pokud pominu Speak and Spell, kde považuji více než polovinu skladeb za slabé. Nevím, co se stalo. Playing the Angel byla bomba a hodně jsem si ji užíval. O to větším zklamáním je Sounds of the Universe.

Na bratislavský koncert se stále moc těším. Ale přiznám se na rovinu, že tentokrát nejsem příliš nažhavený na to, jak DM zahrají skladby z nového alba. Věřím že bude skvělá atmosféra a těším se na všechny starší pecky, které zahrají. Nové skladby – uvidíme, ale nejsem přehnaně optimistický.

Nedostižnou metou v tvorbě Depeche Mode pro mě zůstává album Songs of Faith and Devotion. Toto album naprosto úchvatně spojilo autorství Martina Gora s hudebním šamanstvím Alana Wildera. Koncertní provedení Devotional Tour pak bylo třešničou na dortu, kterou jsem měl příležitost ochutnat v nejsladší podobě. Bohužel je mi jasné, že návrat Alana Wildera do Depeche Mode je asi stejně pravděpodobný jako návrat Vince Clarka (bez ohledu na to, že v prvním případě bych o ten návrat hodně stál, kdežto ve druhém vůbec). Bohužel, nejnovější album Sounds of the Universe je nejslabším albem Depeche Mode za celou jejich třicetiletou kariéru, snad jen s výjimkou Speak and Spell, i když vzhledem k Photograhic! si nejsem jistý ani tím. A tak mi zůstává jedině doufat, že po pádu dolů je zase možná cesta vzhůru.