Trojkaři mají vyšší platy než jedničkáři. Protože si je zaslouží.

Rubrika: Jen tak

Impulzem k tomuto článku byla diskuze s kamarádem na Facebooku. Poslal odkaz na článek ze serveru novinky.cz o tom, že studenti, kteří absolvují vysokou školu se samými jedničkami, mívají překvapivě nižší nástupní plat než ti, kteří ji prolezou na trojky. A kladl takové ty logické otázky, jestli není něco špatně, když na těch známkách nezáleží. Nebo že více peněz dostanou lidé, kteří mají horší výsledky kvůli tomu, že během studia ještě i pracují a tudíž získávají nějaké zkušenosti, ale to pak nemusí studovat vysokou školu.


Na mzdy absolventů mají známky minimální vliv, kdo si neumí říct o větší plat, ten ostrouhá– Novink.
Zdroj: www.novinky.cz
Podle průzkumu, který se uskutečnil mezi absolventy Masarykovy univerzity v Brně, má na profesní uplatnění a zejména platové ohodnocení absolventů patrně nejmenší vliv tradičně vysoce vyzdvihovaný faktor: studijní výsledky.

A já samozřejmě budu obhajovat názor, který je na první pohled kacířský: výše popsaný stav je logický, správný a jinak tomu v normálním prostředí ani nemůže být. Proč je tedy trojkař cennější než premiant?

Většina těch, kteří studují na samé jedničky, jsou totiž detailisté. Musí danou práci, projekt, seminárku, učivo zvládnout perfektně, bez jediné chyby. Jedině tak mohou dostat jedničku. To si samozřejmě žádá spoustu času a úsilí. Jenže pro reálný business je detailista nevhodný. Totiž platí obecný Paretův princip, který hovoří o tom, že 80% úkolu stihneme za 20% času, kdežto na posledních 20% dokonalosti musíme věnovat 80% času. Tedy udělat to hlavní jde docela rychle, ale vyleštit to, nablýskat, dotáhnout to do absolutní dokonalosti dá mnohem více úsilí. A reálná praxe ukazuje, že stoprocentní funkcionalita v drtivé většině případů není zapotřebí.

Reálným firmám se mnohem více vyplatí, když za 100 jednotek času získají 5 projektů udělaných na 80%, než když za stejných 100 jednotek času získají jeden perfektně udělaný projekt na 100%. Je to jednoduchá matematika, 5×80 = 400 a to je více než 1×100. Konkurenční prostředí je dravé, obecně prospěšné a přežije ten úspěšnější. A úspěšnějším není ten, který dokáže udělat jednu věc na 100%, ale ten, kdo jich za stejný čas a se stejným úsilím stihne udělat pětkrát tolik, byť ani jedna z nich není úplně dokonalá.

No a ti trojkaři na škole jsou právě oni studenti, kteří na studium dlabou, spoustu času věnují něčemu jinému (dle vlastního výběru – přívýdělku, hospodě, zábavě, paralelnímu studiu jiného oboru atd.). Pak se za krátký čas (20%) dokáží naučit dostatečné množství studia (80%) a u zkoušky projdou s trojkou. Říká se tomu efektivita.

Takže když se nad tím zamyslíme, trojkař je pro firmu mnohem cennější, protože dokáže pracovat efektivně. Samozřejmě zaměstnavatel si již pohlídá (např. finanční motivací), aby celkových 100% času, které zaměstnanec v práci stráví, bylo celých věnováno firmě a ne flákání. Ve výsledku je ovšem efektivní trojkař tím nejlepším druhem zaměstnance, kterého dokáže firma získat.

Naproti tomu znám nemalou množinu jedničkářů, kteří byli v reálné praxi naprosto nepoužitelní a jejich jediným uplatněním bylo další studium (neboli zůstat na škole, dodělat doktorát, začít učit ostatní studenty atd.) Protože jedině škola jakožto státem financovaná instituce bez dostatečného konkurenčního prostředí umožňuje těmto lidem detailně se věnovat svým záležitostem a dotahovat je až do konce. Tím nechci říci, že tito lidé nejsou užiteční, samozřejmě že akademická půda jim občas umožní přijít na geniální objev, který by bez jejich smyslu pro detail a dotahování projektů k dokonalosti nebyl možný. Ovšem v běžné majoritní praxi nemohou nalézt dostatečné uplatnění a pro typickou firmu jsou méně cenní, tudíž musí očekávat i nižší ohodnocení své práce.

Vystudovat vysokou školu je důležité a přínosné. Ukážete tím svému budoucímu zaměstnavateli, že jste flexibilní, zodpovědní a dokážete se neustále učit a učit nové věci. O něco méně důležité je, jakou školu jste studovali — znám mnoho kamarádů, kteří jsou úspěšní v úplně jiném oboru, než z kterého mají titul. Ale známky? Jedničky nejsou vůbec důležité. Řekl bych, že možná právě naopak, na jedničkáře dávat větší bacha než na trojkaře!

P.S. Tento článek je samozřejmě velmi de-motivační pro malé děti, kterým neustále hustíme do hlavy, jak je důležité mít co nejlepší známky ve škole, za každou jedničku je chválíme a podobně. Sám jednoho takového prvňáčka doma mám. Proto tenhle článek školou povinným dětem raději neukazujte. On víceméně stejně platí hlavně až pro tu vysokou školu, kde má člověk plnou svobodu nakládat se svým časem a studiem včetně toho rizika, že když nějakou zkoušku nedá ani na tu trojku, tak že taky může školu předčasně ukončit s neúspěšným výsledkem.

Geocaching po stránce softwarové – zoufalství a utrpení

Rubrika: Jen tak

Před necelým měsícem jsem napsal článeček o tom, jak jsme se jako rodina nadchli do hledání pokladů — tedy geocachingu. Nadšení nadále trvá, navíc nám počasí přeje, kešky spokojeně přibývají. Samozřejmě neděláme žádné kombajnové sběry, s malými dětmi to chce trošku jiný přístup, aby je to bavilo. Takže děláme vždy procházky (nebo menší túry odpovídající tomu, aby ji ušel šestiletý syn a současně třicátník rodič s dvacetikilovou krosnou na zádech, ve které si lebedí mladší potomek) a na každé takové procházce sebereme dvě nebo tři kešky. Dětem se to líbí, rodičům také, win-win situace.

Nojo, ale geocaching není jen o chození v přírodě. Ono je to i o té přípravě, počítači, internetu a softwaru. A zde dochází k naprostému rozčarování. Kam šáhnete, tam je to zlé. To není výběr mezi menším zlem a větším zlem. Tady kromě něčeho dobrého chybí i to menší zlo. Prostě zoufalství.

Garmin MapSource

Jak možná víte z mého předchozího článku, chodíme s autonavigací Garmin. Není to ideální stav, turistická navigace by byla lepší, ale na to si stěžovat nebudu, to je moje volba. I tak se všude dočtete, že značka Garmin je prostě tou nejlepší volbou a pokud se jednou budu poohlížet po turistické navigaci, pak výrobce zůstane stejný.

První autonavigaci jsme do firmy pořídili před 4 roky, jednalo se o Garmin StreetPilot c330 a již tehdy jsem přišel do kontaktu s produktem MapSource. Jedná se o program pro Windows, který dokáže pracovat s mapami, pomocí něj se mapy do navigace nahrávají, oběma směry se dají přenášet zadané body (waypoints) atd. Za ty 4 roky se MapSource prakticky nezměnil, kromě ikony programu, splash-screenu (startovací obrazovky) a některých dalších obrázků.

Při použití s autonavigacemi je využitelnost tohoto softwaru malá. Pokud ale začnete dělat geocaching nebo i jen turistiku bez hledání pokladů, tak budete asi chtít právě po této aplikaci šáhnout, když v ní máte stejnou mapu jako v navigaci, a na malém displeji se budoucí trasa plánuje mnohem hůře, než na pořádném monitoru.

Garmin MapSource - líný jako hlemýžď a s ovládáním z roku 1991
Garmin MapSource — líný jako hlemýžď a s ovládáním z roku 1991

(Pokračování textu…)

Mordheim byl vydán právě před deseti lety

Rubrika: Mordheim

V těchto dnech je to právě deset let od chvíle, kdy firma Games Workshop vydala svou hru Mordheim. Protože se jedná o téma, které je na tomto webu jedním z nejčastějších, chci se zastavit a trochu zavzpomínat, co vydání Mordheimu předcházelo, jaké to bylo, když byl Mordheim na svém vrcholu u nás i v zahraničí a jak je to s touto hrou dnes.

Vision of Mordheim

V devadesátých letech 20. století měla firma Games Workshop jasnou strategii. Základními stavebními kameny byly pochopitelně dvě „velké“ hry Warhammer Fantasy Battles a Warhamer 40,000. K tomu ale firma vydávala přibližně jedenkrát za dva roky další hru, kterou by šlo nazvat menší, doplňkovou. Tyto hry neměly nikdy stejný komerční potenciál jako dva hlavní bloky — většinou používaly menší počet figurek, takže hráč nákupem kompletního gangu 15–20 figurek přinesl firmě méně zisku než nákupem armády o sto až stopadesáti modelech. Ačkoliv díky tomu někteří hráči na tyto hry nahlíželi jako na nepotřebnou vatu, jako na jakési dětské varianty jejich velkých dospělých her, přesto si tyto doplňkové hry získaly velkou popularitu a vytvořily se okolo nich komunity, které zaujaly jiné herní mechanismy a postupy, jež byly v těchto hrách použity.

Mordheim jakýmsi způsobem míchá dohromady tradiční figurkovou bitevní hru s prvky, jež lze spíše nalézt v hrách na hrdiny (RPG), jako je malá skupina hrdinů, jejich vývoj v průběhu kampaně (vylepšování schopností, ale zároveň trvalá zranění). (Pokračování textu…)