Roční zkušenost se ScioŠkolou aneb cesta tam a zase zpátky

Rubrika: Jen tak

tl;dr Naše dítě jeden rok navštěvovalo soukromou ScioŠkolu v Olomouci. Po tomto roce ho vracíme do běžné základní školy. Ne, nejsme s našim státním školstvím spokojeni, to ani náhodou. Ale pokus se ScioŠkolou nám připadá jako z jednoho extrému do úplně opačného extrému — a to jak v obsahu, tak v přístupu. A každý extrém je špatně. Navíc, má-li naše dítě po základní škole pokračovat na státní střední škole, pak opačný extrém v podobě ScioŠkoly je horší variantou.

A nyní podrobněji, včetně konkrétních záležitostí:

Jak jsme přišli ke ScioŠkole

Celé to začalo nespokojeností se základní školou, kterou náš syn navštěvoval. Nechápejte to špatně, syn neměl žádný problém s prospěchem, měl samé jedničky. Ale na jedné straně dostal od třetí třídy novou učitelku, s jejímiž postupy jsme absolutně nesouhlasili. Mladá bezdětná nána se vzhledem Marfuši z Mrazíka výrazně upřednostňovala poslušné holčičky, které udělaly vše přesně tak, jak jim bylo řečeno. A všichni kluci byli a priori zlobidla, bez výjimky. Mělo to až takové extrémy, že při třídní besídce radila svým žačkám (třeťačkám na základní škole), jak se namalovat, kdežto přicházející žáky-kluky ze své třídy ani nepozdravila.

Na druhé straně pak silně pochybujeme o stávajícím školském systému, který je silně zaměřen na znalosti a na takzvané hard-skills. Měkké dovednosti se ve stávajících školách naprosto neučí, nepodporují. Příklad: školní výuka je silně individualisticky zaměřená, spolupráce se nepodporuje. Dokonce bych řekl, že standardní škola učí nespolupráci. Vnímáme, jak zásadně se současné školství liší od praxe, kdy schopnost spolupráce, schopnost komunikace, schopnost vyjít s lidmi různé úrovně je zásadně důležitá. Navíc v praxi se málokdy píší písemky, ale často se dělají déletrvající projekty, které musí mít nějaký prezentovatelný a obhajitelný výsledek. S ničím takovým se ve standardním školství nepracuje.

(Pokračování textu…)