Roční zkušenost se ScioŠkolou aneb cesta tam a zase zpátky

Rubrika: Jen tak

tl;dr Naše dítě jeden rok navštěvovalo soukromou ScioŠkolu v Olomouci. Po tomto roce ho vracíme do běžné základní školy. Ne, nejsme s našim státním školstvím spokojeni, to ani náhodou. Ale pokus se ScioŠkolou nám připadá jako z jednoho extrému do úplně opačného extrému — a to jak v obsahu, tak v přístupu. A každý extrém je špatně. Navíc, má-li naše dítě po základní škole pokračovat na státní střední škole, pak opačný extrém v podobě ScioŠkoly je horší variantou.

A nyní podrobněji, včetně konkrétních záležitostí:

Jak jsme přišli ke ScioŠkole

Celé to začalo nespokojeností se základní školou, kterou náš syn navštěvoval. Nechápejte to špatně, syn neměl žádný problém s prospěchem, měl samé jedničky. Ale na jedné straně dostal od třetí třídy novou učitelku, s jejímiž postupy jsme absolutně nesouhlasili. Mladá bezdětná nána se vzhledem Marfuši z Mrazíka výrazně upřednostňovala poslušné holčičky, které udělaly vše přesně tak, jak jim bylo řečeno. A všichni kluci byli a priori zlobidla, bez výjimky. Mělo to až takové extrémy, že při třídní besídce radila svým žačkám (třeťačkám na základní škole), jak se namalovat, kdežto přicházející žáky-kluky ze své třídy ani nepozdravila.

Na druhé straně pak silně pochybujeme o stávajícím školském systému, který je silně zaměřen na znalosti a na takzvané hard-skills. Měkké dovednosti se ve stávajících školách naprosto neučí, nepodporují. Příklad: školní výuka je silně individualisticky zaměřená, spolupráce se nepodporuje. Dokonce bych řekl, že standardní škola učí nespolupráci. Vnímáme, jak zásadně se současné školství liší od praxe, kdy schopnost spolupráce, schopnost komunikace, schopnost vyjít s lidmi různé úrovně je zásadně důležitá. Navíc v praxi se málokdy píší písemky, ale často se dělají déletrvající projekty, které musí mít nějaký prezentovatelný a obhajitelný výsledek. S ničím takovým se ve standardním školství nepracuje.

(Pokračování textu…)

Maliny

Rubrika: Jen tak

Když jsem byl vysokoškolský studentík, jezdíval jsem o prázdninách na letní brigády do Anglie. Sbírání jahod a malin na farmách, tedy vysoce nekvalifikovaná práce za relativně směšné peníze. Dnes by to nebyl ani průměrný český plat. Jenže tehdy, krátce po revoluci, když £ibra byla za padesát a platy v Česku byly nízké, tehdy to byly královské peníze. Byli jsme placeni od výkonu, ale když se zrovna zadařilo a ovoce mělo vrchol, dalo se za týden na takové brigádě v Anglii vydělat víc než byl běžný plat v Československu za měsíc. Jiné týdny to samozřejmě bylo slabší, ale celkový výdělek byl tehdy velmi zajímavý a pomohlo mi to například dvakrát si z Anglie dovézt počítač, přičemž na tom druhém jsem například dělal diplomku. Netřeba dodávat, že vydělat si tehdy na české brigádě na počítač bylo z oblasti science fiction.

Postupně jsem prošel čtyři farmy, naučil se, že na jihu Anglie jsou větší peníze než na severu, začal si cíleně vybírat malinové farmy a ne jahodové (je to lepší na záda) a nakonec se na jednu farmu vracel podruhé a potřetí, protože jsem si farmářem kápl do noty a našel místo, kde jsem byl rád. Loajalita se mi dokonce při mé poslední návštěvě vyplatila, když farmář zjistil, že se mu business rozrostl víc než čekal a okamžitě potřeboval druhého supervisora na hlídání a komandování ostatních sběračů, tak oslovil mě. Takže svou závěrečnou sezónu jsem už jezdil traktorem, vážil ostatním, kolik nasbírali a užíval si hodinové mzdy, která byla logicky na této pozici zajímavější, než kolik si dokázali vydělat úkolově placení sběrači.

13528420_10205144130437680_7059346171536292696_o

(Pokračování textu…)

LIDL jako prodejce Hi-Fi vybavení

Rubrika: Jen tak

LIDL

Na jedné straně mám rád moderní technologie, na druhé ale mám rád své staré, poctivé Hi-Fi. Před dávnými dobami, ještě za svobodna a než se mi narodily děti, jsem si ze svých prvních výdělků našetřil na poctivou audio věž složenou z jednotlivých komponent od firmy Denon a k tomu bedny od Bowers & Wilkins. Nic superdrahého, skoro naopak, základní řadu 601 (dnes se již nevyrábí). Ale hraje to božsky a už před těmi nějakými dvaceti lety ke mně chodili kamarádi poslouchat svoje cédéčka.

Jenže doba chvátá kupředu a pryč jsou časy, kdy prim hrály stříbrné kotouče nebo jiné fyzické podoby hudebních alb. Dnešní doba velí k digitálnímu uložení a streamování. I já jsem pohodlný a přestalo mě bavit skladovat stovky krabiček s alby, jejich ruční měnění a podobně. Svého času jsem to vyřešil tak, že jsem audio výstup počítače připojil právě do Hi-Fi zesilovače a poslouchal hudbu tímto způsobem. Šlo to, i když jsem si uvědomoval, že to není úplně ono — mimo jiné počítač žere docela dost elektriky a mít ho zapnutý jen kvůli přehrávání hudby byl trochu overkill. A věc se zlomila letos na jaře, když se počítač odstěhoval — sice zůstal ve stejné místnosti, ale na úplně opačné straně. Vést kabely přes celou místnost mi připadalo hloupé a tak jsem začal hledat jiné řešení.

Celou svou hudební knihovnu mám uloženou na NASu a ten ji umí zprostředkovat přes službu DLNA. Moderní audio komponenty tuto službu sice podporují, ale nechtělo se mi například měnit zesilovač za nějaký nový AV receiver jen kvůli tomu, to by stále spoustu peněz. Chvíli jsem pokukoval po zařízení Logitech SqueezeBox Duet, to sice nepodporuje DLNA, kdežto používá vlastní protokol, s tím bych si ale uměl poradit. Akorát mě odrazovalo tom, že přístroj se již více jak pět let nevyrábí a jediným řešením by byla koupě z druhé ruky, nejspíše na eBay-i. A tak jsem váhal.

Adapter

Až tento týden mi do oka padlo, že Lidl mezi svým akčním zbožím bude nabízet přístroje, které fungují jako DLNA přehrávače. Oficiálně se sice mají ovládat aplikací UNDOK pro iPhone nebo Android — a já nemám ani jedno, ale Windows Phone… Nicméně říkal jsem si, stejně se bude jednat o obecné DLNA zařízení a půjde ho ovládat i jinými DLNA Control Pointy, třeba právě z Windows Phonu. A tipl jsem si správně.

(Pokračování textu…)

Kodaň, ekologie a střízlivý pohled na věc

Rubrika: Jen tak

V Kodani právě běží konference o ekologii, globálním oteplování a dalších podobných záležitostech. Jakožto čtenář Lomborga (vřele doporučuji, je to sice trochu nudné čtení, ale zatraceně důkladně podložené referencemi) o této akci samozřejmě vím delší dobu. Mimochodem již v listopadu jsem se setkal s některými PR materiály firem, jež chtějí vypadat, jak progresivně ekologicky smýšlí, a proto o kodaňské konferenci již před měsícem psaly v minulém čase a vítaly závěry tam přijaté.

Nyní na povrch vyplouvají různé aférky, počínaje počítačovými hackery, kteří přinesli světu „překvapující“ zprávu o tom, jak seriózní vědci manipulují údaji, přes ekologické pokrytectví 140 soukromých tryskových letadel a tisíců limuzín pro všechny zúčastněné papaláše až po dnešní prozrazení, že závěrečná zpráva už je na světě, aniž by se na ní účastníci dohodli.

Ne, nebudu se vozit po všech těchto absurditách, i když je mi záhadou, jak jim to spousta lidí (včetně mě blízkých přátel) ještě furt baští. Zkusím pouze střízlivý pohled na věc.

Ekologie nakonec bude taková, jakou ji budou chtít ty nejbohatší a nejsilnější státy světa. Taková, nebo žádná. Jinak to už z principu věci není možné. Započítejte USA, Velkou Británii, Francii a Německo. Možná Rusko a Čínu. Konec zvonec. Všichni ostatní jeli do Kodaně akorát se pobavit nebo si pozvednout své ego, že se ukážou vedle těch mocných, nic víc. Teda pokud mají trochu racionality v sobě — pokud jsou naopak natolik naivní, aby věřili, že oni něco rozhodnou nebo změní, pak je to ještě horší, protože si myslím, že žádný stát by ve svém čele neměl mít blbce.

Pokud se ti velcí na něčem dohodnou, bude to tak. A jejich rozhodnutí se Vám nejspíš líbit nebude. A to prosím bez ohledu na to, jestli patříte k těm, co ekologické iniciativy podporují, a nebo naopak k té druhé skupině, která proti nim bojuje. To je úplně jedno. Stejně s tím nic nezmůžete.

Tím nechci říci, že se jakožto malý národ máme chovat jako služebníček a těm velkým poklonkovat. Spíše se řečnicky ptám, jestli má smysl v tom klubu být?

Naučíme děti psát špatně česky nebo špatně polsky?

Rubrika: Jen tak

Když mi bylo 6 let, rodiče mi kupovali Mateřídoušku. Malý Honzík si v tomto dětském časopise vybarvoval, plnil jednoduché úkoly, počítal do desíti a na jednoduchých slovech se učil číst a psát. Šťastné dětství.

Dnes je časopisů pro tuto věkovou kategorii spousta. Jdete do trafiky a můžete vybírat. Případně se Vám některé dostanou domů, aniž byste je sami koupili. Přijdou příbuzní nebo známí a přinesou malý dárek dětem. A Vy jako rodiče jste neskonale šťastní, že se tentokrát nejedná o bonbóny nebo jiné sladkosti.

A tak se k nám domů dostal časopis 6-letý, číslo #38. Dle editorialu časopis pro děti, které se učí číst, psát a počítat. No, já si teda nepředstavuji, že moje dítě bude psát tak, jak redaktoři tohoto časopisu. Fail.

image0

Školní sběry a sbírky ještě horší než za socialismu

Rubrika: Jen tak

Velice dobře si vzpomínám, když jsem začátkem osmdesátých let měl donést do školy starý papír. Přišlo mi to absurdní. Když jsem ho donesl do sběrny, dostal jsem za něj pár peněz a tak jsem si mohl ušetřit na svůj oblíbený časopis ABC a každé ráno běžet ke stánku, jestli náhodou nevyšlo (protože se jednalo o nedostatkový titul, tak byl velice rychle pryč). Když jsem ale donesl starý papír do školy, měl jsem z toho prd. Jako dítko ekonomicky smýšlející jsem tedy papír do školy nenosil. Byly z toho samozřejmě problémy, spolužáci se na mě dívali divně a soudružka učitelka si stěžovala rodičům na třídních schůzkách. Mně ale nic nezlomilo, měl jsem svoje Ábíčko a to byla výhra.

Letošní školní rok nastoupil náš starší syn Daniel do školy. I optimisticky jsem věřil, že některé kolektivistické zvyky se sedmnáctým listopadem zmizely v propadlišti dějin. Mýlil jsem se. Je to ještě horší, než dříve. Vážně! Řekněme, že jsme se Základní školou Heyrovského v Olomouci celkem spokojeni, alespoň co se týče výuky. Ale neskutečně mě štve zneužívání dětské psychiky k získávání peněz. Doslova. Takže, co se stalo.

Přibližně před měsícem se konala první akce, a to již zmiňovaný sběr papíru. Nejprve Dan donesl v deníčku informaci, že škola pořádá sběr a třída, která přinese nejvíce, získá za odměnu dort. Okamžitě mě to namíchlo, zkuste se nad tím zamyslet.

  • Nikde nebylo rozumně vysvětleno, proč se ta akce koná. Když jsme se zeptali Dana, proč se ten sběr koná, dozvěděli jsme se, že vítěz dostane dort. Když jsme ho zaúkolovali, aby se paní učitelky na účel sběru zeptal, donesl stejnou odpověď. Proboha!
  • Stojí dnes na každém rohuNic proti třídění odpadu, jsem všemi deseti pro. Jenže tato akce nemá žádný ekologický kontext. Kontejnery na tříděný odpad stojí dnes před každým domem. Když vybírám schránku, letáky zrovna házím do modré popelnice. A pokud mám větší množství papíru dopravit do školy, budu ho muset vézt autem, spálím benzín atd. Takže na mě nechoďte s tím, že by školní sběr papíru byl ekologickou akcí, když je mohu mnohem ekologičtěji zlikvidovat pár metrů před domem.
  • Jak těžký balíček papíru takový prvňáček unese? Myslím samozřejmě celou cestu z domova do školy, což je v našem případě 1,5 kilometru. Odhaduji to, že maximálně jeden kilogram. Takže pokud je to soutěž o to, kdo donese nejvíce, pak je to soutěž pro rodiče, a ne pro děti!
  • Jsou rodiny, které prakticky žádný odpadní papír neprodukují. Noviny a časopisy čtou na internetu, letáky se do jejich domácností ani nedostanou, zjednodušeně řečeno ani nemají prakticky co do té školy poslat.
  • Třída, která nasbírá nejvíce, dostane dort. Takže oni takto trestají děti z ostatních tříd za neúspěch v něčem, co ty děti nebyly schopny ani samy ovlivnit (viz předchozí dva body).

Nakonec to dopadlo tak, že Daniel byl shodou okolností zrovna ve dnech, kdy se sběr konal, doma v posteli, moc toho nenamluvil, náladu taky neměl moc dobrou, pil hodně horkého čaje a dvakrát za den po lžičce jakéhosi sirupu. Bohužel tímto to ale neskončilo. Celá akce měla ještě drsnější dohru. Po pár týdnech byly třídní schůzky. A paní učitelka nechala mezi rodiči kolovat papír, na kterém bylo u každého dítěte adresně napsáno, kolik že doneslo papíru při tomto sběru. Třída 1.B bohužel soutěž nevyhrála, protože ve vedlejší třídě tatínek přivezl necelé dvě tuny papíru. Napadlo mě, že tolik papíru asi doma ani nemáme, i když započítám všechny knihy v knihovně, tak jak s tím máme soutěžit? No a to nejlepší nakonec. Škola se rozhodla, aby to těm ostatním dětem nebylo líto, že koupí i sladkou roládu a tu dostanou děti ze tříd, které nevyhrály. Rodiče prý ale určitě pochopí, když paní učitelka dá roládu jen těm dětem, které nějaký papír donesly. Tomu říkám zneužívání dětské psychiky! Takže rodiče, doneste papír pro školní sběr, jinak bude Vaše dítě trpět za to, že jste ho nedonesli. Fuj!

(Pokračování textu…)

Trojkaři mají vyšší platy než jedničkáři. Protože si je zaslouží.

Rubrika: Jen tak

Impulzem k tomuto článku byla diskuze s kamarádem na Facebooku. Poslal odkaz na článek ze serveru novinky.cz o tom, že studenti, kteří absolvují vysokou školu se samými jedničkami, mívají překvapivě nižší nástupní plat než ti, kteří ji prolezou na trojky. A kladl takové ty logické otázky, jestli není něco špatně, když na těch známkách nezáleží. Nebo že více peněz dostanou lidé, kteří mají horší výsledky kvůli tomu, že během studia ještě i pracují a tudíž získávají nějaké zkušenosti, ale to pak nemusí studovat vysokou školu.


Na mzdy absolventů mají známky minimální vliv, kdo si neumí říct o větší plat, ten ostrouhá– Novink.
Zdroj: www.novinky.cz
Podle průzkumu, který se uskutečnil mezi absolventy Masarykovy univerzity v Brně, má na profesní uplatnění a zejména platové ohodnocení absolventů patrně nejmenší vliv tradičně vysoce vyzdvihovaný faktor: studijní výsledky.

A já samozřejmě budu obhajovat názor, který je na první pohled kacířský: výše popsaný stav je logický, správný a jinak tomu v normálním prostředí ani nemůže být. Proč je tedy trojkař cennější než premiant?

Většina těch, kteří studují na samé jedničky, jsou totiž detailisté. Musí danou práci, projekt, seminárku, učivo zvládnout perfektně, bez jediné chyby. Jedině tak mohou dostat jedničku. To si samozřejmě žádá spoustu času a úsilí. Jenže pro reálný business je detailista nevhodný. Totiž platí obecný Paretův princip, který hovoří o tom, že 80% úkolu stihneme za 20% času, kdežto na posledních 20% dokonalosti musíme věnovat 80% času. Tedy udělat to hlavní jde docela rychle, ale vyleštit to, nablýskat, dotáhnout to do absolutní dokonalosti dá mnohem více úsilí. A reálná praxe ukazuje, že stoprocentní funkcionalita v drtivé většině případů není zapotřebí.

Reálným firmám se mnohem více vyplatí, když za 100 jednotek času získají 5 projektů udělaných na 80%, než když za stejných 100 jednotek času získají jeden perfektně udělaný projekt na 100%. Je to jednoduchá matematika, 5×80 = 400 a to je více než 1×100. Konkurenční prostředí je dravé, obecně prospěšné a přežije ten úspěšnější. A úspěšnějším není ten, který dokáže udělat jednu věc na 100%, ale ten, kdo jich za stejný čas a se stejným úsilím stihne udělat pětkrát tolik, byť ani jedna z nich není úplně dokonalá.

No a ti trojkaři na škole jsou právě oni studenti, kteří na studium dlabou, spoustu času věnují něčemu jinému (dle vlastního výběru – přívýdělku, hospodě, zábavě, paralelnímu studiu jiného oboru atd.). Pak se za krátký čas (20%) dokáží naučit dostatečné množství studia (80%) a u zkoušky projdou s trojkou. Říká se tomu efektivita.

Takže když se nad tím zamyslíme, trojkař je pro firmu mnohem cennější, protože dokáže pracovat efektivně. Samozřejmě zaměstnavatel si již pohlídá (např. finanční motivací), aby celkových 100% času, které zaměstnanec v práci stráví, bylo celých věnováno firmě a ne flákání. Ve výsledku je ovšem efektivní trojkař tím nejlepším druhem zaměstnance, kterého dokáže firma získat.

Naproti tomu znám nemalou množinu jedničkářů, kteří byli v reálné praxi naprosto nepoužitelní a jejich jediným uplatněním bylo další studium (neboli zůstat na škole, dodělat doktorát, začít učit ostatní studenty atd.) Protože jedině škola jakožto státem financovaná instituce bez dostatečného konkurenčního prostředí umožňuje těmto lidem detailně se věnovat svým záležitostem a dotahovat je až do konce. Tím nechci říci, že tito lidé nejsou užiteční, samozřejmě že akademická půda jim občas umožní přijít na geniální objev, který by bez jejich smyslu pro detail a dotahování projektů k dokonalosti nebyl možný. Ovšem v běžné majoritní praxi nemohou nalézt dostatečné uplatnění a pro typickou firmu jsou méně cenní, tudíž musí očekávat i nižší ohodnocení své práce.

Vystudovat vysokou školu je důležité a přínosné. Ukážete tím svému budoucímu zaměstnavateli, že jste flexibilní, zodpovědní a dokážete se neustále učit a učit nové věci. O něco méně důležité je, jakou školu jste studovali — znám mnoho kamarádů, kteří jsou úspěšní v úplně jiném oboru, než z kterého mají titul. Ale známky? Jedničky nejsou vůbec důležité. Řekl bych, že možná právě naopak, na jedničkáře dávat větší bacha než na trojkaře!

P.S. Tento článek je samozřejmě velmi de-motivační pro malé děti, kterým neustále hustíme do hlavy, jak je důležité mít co nejlepší známky ve škole, za každou jedničku je chválíme a podobně. Sám jednoho takového prvňáčka doma mám. Proto tenhle článek školou povinným dětem raději neukazujte. On víceméně stejně platí hlavně až pro tu vysokou školu, kde má člověk plnou svobodu nakládat se svým časem a studiem včetně toho rizika, že když nějakou zkoušku nedá ani na tu trojku, tak že taky může školu předčasně ukončit s neúspěšným výsledkem.

Geocaching po stránce softwarové – zoufalství a utrpení

Rubrika: Jen tak

Před necelým měsícem jsem napsal článeček o tom, jak jsme se jako rodina nadchli do hledání pokladů — tedy geocachingu. Nadšení nadále trvá, navíc nám počasí přeje, kešky spokojeně přibývají. Samozřejmě neděláme žádné kombajnové sběry, s malými dětmi to chce trošku jiný přístup, aby je to bavilo. Takže děláme vždy procházky (nebo menší túry odpovídající tomu, aby ji ušel šestiletý syn a současně třicátník rodič s dvacetikilovou krosnou na zádech, ve které si lebedí mladší potomek) a na každé takové procházce sebereme dvě nebo tři kešky. Dětem se to líbí, rodičům také, win-win situace.

Nojo, ale geocaching není jen o chození v přírodě. Ono je to i o té přípravě, počítači, internetu a softwaru. A zde dochází k naprostému rozčarování. Kam šáhnete, tam je to zlé. To není výběr mezi menším zlem a větším zlem. Tady kromě něčeho dobrého chybí i to menší zlo. Prostě zoufalství.

Garmin MapSource

Jak možná víte z mého předchozího článku, chodíme s autonavigací Garmin. Není to ideální stav, turistická navigace by byla lepší, ale na to si stěžovat nebudu, to je moje volba. I tak se všude dočtete, že značka Garmin je prostě tou nejlepší volbou a pokud se jednou budu poohlížet po turistické navigaci, pak výrobce zůstane stejný.

První autonavigaci jsme do firmy pořídili před 4 roky, jednalo se o Garmin StreetPilot c330 a již tehdy jsem přišel do kontaktu s produktem MapSource. Jedná se o program pro Windows, který dokáže pracovat s mapami, pomocí něj se mapy do navigace nahrávají, oběma směry se dají přenášet zadané body (waypoints) atd. Za ty 4 roky se MapSource prakticky nezměnil, kromě ikony programu, splash-screenu (startovací obrazovky) a některých dalších obrázků.

Při použití s autonavigacemi je využitelnost tohoto softwaru malá. Pokud ale začnete dělat geocaching nebo i jen turistiku bez hledání pokladů, tak budete asi chtít právě po této aplikaci šáhnout, když v ní máte stejnou mapu jako v navigaci, a na malém displeji se budoucí trasa plánuje mnohem hůře, než na pořádném monitoru.

Garmin MapSource - líný jako hlemýžď a s ovládáním z roku 1991
Garmin MapSource — líný jako hlemýžď a s ovládáním z roku 1991

(Pokračování textu…)

Geocaching aneb jak dostat děti ven

Rubrika: Jen tak

Poslední srpnový týden přišla a zpřeházela vše, co již tak dlouho běží v zajetých kolejích. Narušila denní rytmus a vyžadovala úplně nový přístup. Kdo? No přece dovolená. Potvora jedna. Celou dobu si chodíte pětkrát týdně hezky do práce a vymýšlení výletů a jiných aktivit pro děti je zapotřebí jen o víkendech. A najednou bác! Všechno jinak. Kupa dnů pohromadě, děti na krku a je zapotřebí pro ně neustále něco organizovat. Navíc jsme letos z různých důvodů zůstali doma, nikam nejeli a tak to bylo o to složitější.

Starší syn Daniel je taková ta pecka domácí, která je nejvíce spokojená doma. Je úplně jedno, jestli si kreslí, nebo staví z Lega či hraje na Wiičku (limit 20 minut denně), ven se mu prostě nechce, pohybový talent není a pokud chybí dostatečně silná motivace, tak nevidí důvod trávit život jinde než v pohodlí čtyř zdí. Teda je pravdou, že já nemám žádný nárok mu to vyčítat, protože je naprosto jasné, po kterém z rodičů to zdědil. Přesto je s tím nutno bojovat. Před pár týdny mi poradil můj bratr, že začal s dětmi chodit hledat poklady, že obě jeho děti to naprosto chytlo. A ať to zkusím taky.

Něco takového najdete.
Něco takového najdete.

No a zabralo to na první pokus. Stačilo se jednou zmínit, že tam venku je tajný poklad, mnoho lidí o něm neví, a jestli ho půjdeme najít. Daníkovo nadšení překvapilo i mě samotného. Na internetu jsem vyhledal dostatečné informace, vzali jsme naši auto-navigaci (ano, vím že je pro geocaching nevhodná) a vyrazili na olomoucké letiště najít naši první kešku. Protože jsme to ještě nikdy nedělali, tak nám to zabralo slušnou chvíli. Navíc jsme měli s sebou i mladšího syna Viktora (2,5 roku), kterému se ještě obtížně vysvětluje, co to je poklad a že ho hledáme a tak ho na místě pochopitelně mnohem více lákala poměrně hluboká požární nádrž. Takže dobrodružství bylo znásobeno snahou, abychom nejen našli poklad, ale navíc se nazpět vrátili všichni tři živí, zdraví a pokud možno i suší. Úspěch ovšem korunoval celý výlet, oba kluci zírali na malou krabičku, kde jsme na vložený papír zapsali svůj úspěch a zase se vypravili nazpět.

Šťastní nálezci
Šťastní nálezci

(Pokračování textu…)

Z Olomouce do aquaparku, ale toho v Prostějově

Rubrika: Jen tak

Začátkem června letošního roku otevírali v Olomouci nový aquapark. Byla to velká sláva, všude se o tom psalo, mluvilo, kolik to stálo, kolik se bude dotovat provoz a podobně. Olomouc do té doby měla jen tradiční plavecký bazén (standardních rozměrů krytého bazénu z dob komunismu) a u něho malé koupaliště, no a pak je samozřejmě v okolí několik volně přístupných nádrží s možností vykoupání. Pokud je Vám dvacet, pak je to v pohodě, nic moc neřešíte a vykoupete se. Ale pokud máte rodinu a malé děti, pak začínají hrát důležitost právě takové věci jako brouzdaliště pro toho menšího synátora a atrakce pro toho většího špunta.

A tak jsme se těšili na nový aquapark, zvlášť když bydlíme docela blízko. Nehnali jsme se dovnitř během prvního týdne, protože bylo jasné, že to bude chtít vidět každý a bude tam nával. Vlastně já jsem se dovnitř nepodíval dodnes, ale manželka to s klukama stihla už několikrát. Takže dojmy mám přenesené. Schválně proto nebudu příliš hodnotit dojmy z areálu, ale uvedu jen ověřitelná fakta.

Mínusem na olomouckém aquaparku jsou dvě věci: kapacita 400 lidí uvnitř + 1500 lidí venku, která podle mě neodpovídá stotisícovému městu. A hlavně cena, která je sice srovnatelná třeba s libereckým Babylonem, ale to neznamená, že je rozumná. Celodenní rodinná vstupenka vyjde na 790 Kč, což už není zanedbatelná částka, kterou by rodina bez problémů v létě vydala dvakrát nebo dokonce vícekrát týdně.

A tak jsme dnes zkusili zajet do Prostějova. Tam mají také aquapark, nazvaný Koupelky. Sice je o tři roky starší než ten Olomoucký, ale to jej stále řadí k novým a také tak vypadá. Kapacita je ještě o fous vyšší než v Olomouci (přitom Prostějov nemá ani polovinu obyvatel oproti Olomouci). No a vstupné je akceptovatelné: dospělý zaplatí 80 Kč za celodenní vstup, školáka stojí návštěva pade a prcky do 6 let dvacku. A tak nás dnešní výlet za koupáním vyšel na vstupném na 180 Kč (starší syn je u babičky, takže jsme kromě dvou dospělých platili jen za mladšího kluka) plus benzín z Olomouce do Prostějova a zpátky, což dělá cca. stovku. Oproti tomu, co by nás stála návštěva našeho místního nového aquaparku v Olomouci jsme ušetřili 400 Kč.

Aquapark Prostějov Koupelky

Atrakcí je v Prostějově spousta, k tomu bufet, restaurace atd. Žádný luxus, ale standardní stav vybavenosti takového místa. Areál je dostatečně velký, včetně sportovišť např. pro beach volejbal. Ležení je možné nejen na trávě nebo na dlažbě kolem bazénů, ale mají tam i písečnou pláž. Vlastně prostějovskému aquaparku chybí jedině vnitřní krytá část, kterou ale o letních prázdinách stejně nikdo nepostrádá. A ještě parkoviště bylo plné, tak jsme auto nechali až o pár metrů dále pod blízkým panelákem. No a náhoda tomu chtěla, potkali jsme se tam s dvěma známými rodinami, z nichž jedna také pochází z Olomouce. Celkově se jednalo o příjemný výlet s dobrým vykoupáním.

Mám dojem, že ačkoliv máme olomoucký aquapark skoro za barákem v kterém bydlíme, budeme častěji než do toho našeho jezdit do Prostějova.