Maliny

Rubrika: Jen tak

Když jsem byl vysokoškolský studentík, jezdíval jsem o prázdninách na letní brigády do Anglie. Sbírání jahod a malin na farmách, tedy vysoce nekvalifikovaná práce za relativně směšné peníze. Dnes by to nebyl ani průměrný český plat. Jenže tehdy, krátce po revoluci, když £ibra byla za padesát a platy v Česku byly nízké, tehdy to byly královské peníze. Byli jsme placeni od výkonu, ale když se zrovna zadařilo a ovoce mělo vrchol, dalo se za týden na takové brigádě v Anglii vydělat víc než byl běžný plat v Československu za měsíc. Jiné týdny to samozřejmě bylo slabší, ale celkový výdělek byl tehdy velmi zajímavý a pomohlo mi to například dvakrát si z Anglie dovézt počítač, přičemž na tom druhém jsem například dělal diplomku. Netřeba dodávat, že vydělat si tehdy na české brigádě na počítač bylo z oblasti science fiction.

Postupně jsem prošel čtyři farmy, naučil se, že na jihu Anglie jsou větší peníze než na severu, začal si cíleně vybírat malinové farmy a ne jahodové (je to lepší na záda) a nakonec se na jednu farmu vracel podruhé a potřetí, protože jsem si farmářem kápl do noty a našel místo, kde jsem byl rád. Loajalita se mi dokonce při mé poslední návštěvě vyplatila, když farmář zjistil, že se mu business rozrostl víc než čekal a okamžitě potřeboval druhého supervisora na hlídání a komandování ostatních sběračů, tak oslovil mě. Takže svou závěrečnou sezónu jsem už jezdil traktorem, vážil ostatním, kolik nasbírali a užíval si hodinové mzdy, která byla logicky na této pozici zajímavější, než kolik si dokázali vydělat úkolově placení sběrači.

13528420_10205144130437680_7059346171536292696_o

A nebylo to jen o penězích. Poprvé jsem jel v osmnácti se spolužákem Česlavem (jo, hned po gymplu), podruhé sám, potřetí s Vláďou Čížkem a počtvrté zase sám. A i když jsme byli ve dvou, pořád jsme se museli o sebe dva měsíce dokázat úplně postarat, včetně nakupování, vaření, praní a všeho ostatního. Nemluvě o té ponorce, která logicky přišla. Skvělá škola života co se týče samostatnosti, kdy se člověk musel spoléhat jen sám na sebe (nebo na jednoho kamaráda). Bydlení na brigádě bylo ve stanu, při poslední z cest dokonce od půlky června až do úplného konce září, včetně pár ranních mrazíků, takže to mělo příchuť dobrodrůža. A taky jsem stopem obrazil kus Anglie, něco viděl, navštívil několik svých prvních velkých hudebních koncertů. Poznal řadu dalších lidí, zažil s nimi něco, přičemž s Maciejem Tumaszem jsem pořád v kontaktu a už se těším, až vyrazím do naší Poznaňské firemní pobočky řešit tamní implementaci projektu, na kterém dělám, protože právě tam on bydlí a bude to příležitost ho znova vidět. (nejspíš to bude v 2018)

Brigády v Anglii na mě měly velký vliv, celkový čas, který jsem jimi strávil, dal v součtu skoro rok pobytu v této zemi. Mimochodem, jedná se o pro mě tak významnou kapitolu života, že se mi ještě mnoho roků poté zdával sen, že odjíždím s velkým batohem do Anglie na léto na maliny, i když už jsem byl ženatý a měl děti. Prostě sen, samozřejmě racionálním pohledem již absurdní, finančně i jakkoliv jinak, ale možná to taky znáte — když se vám stane v životě něco hodně zásadního, tak se to prostě vrací.

Dnes jsem využil příležitosti, kdy jsem v Anglii a měl jsem čas a rozhodl se na tam znova podívat. Když jsem projížděl město Tonbridge, poznával stará místa, viděl nádraží, některé obchody stojící pořád na stejném místě, banku, v které jsem si tehdy založil své anglické konto (abych neměl peníze ve stanu), to nostalgické mrazení bylo obrovské. Pak jsem dojel do vesnice Hadlow a za ní na první dobrou správně našel malou odbočku vedoucí na farmu.

Samozřejmě, dopadlo to tak, jak mohl rozumně uvažující člověk čekat. Od mé poslední brigády už uplynulo 23 let a věci se mění. Louka, na které jsme stanovali, je zarostlá kopřivami, na plácku, na kterém jsme parkovali traktor, stojí jakýsi „Pot shop“ (obchůdek s obřími květináči), na polích už nejsou nekonečné řádky malin, ale nějaká nízká zelenina. Akorát ty dva hangáry z rezavého vlnitého plechu, v kterých byla v jednom kuchyň pro brigádníky na vaření, v druhém posezení pro odpočinek, tam stojí dál a vzpomínají na desítky polských, českých, bulharských, portugalských a ukrajinských studentů, kteří si jezdívali v létě vydělávat do Anglie sbíráním malin.

Svět se točí dál, je zřejmé, že jsem to místo dnes navštívil naposled. Už nebude žádný důvod tam znovu jezdit. Přesto jsem rád, že jsem ho ještě jednou viděl. Je to významný kus mého života a navždy zůstane.