Roční zkušenost se ScioŠkolou aneb cesta tam a zase zpátky

Rubrika: Jen tak

tl;dr Naše dítě jeden rok navštěvovalo soukromou ScioŠkolu v Olomouci. Po tomto roce ho vracíme do běžné základní školy. Ne, nejsme s našim státním školstvím spokojeni, to ani náhodou. Ale pokus se ScioŠkolou nám připadá jako z jednoho extrému do úplně opačného extrému — a to jak v obsahu, tak v přístupu. A každý extrém je špatně. Navíc, má-li naše dítě po základní škole pokračovat na státní střední škole, pak opačný extrém v podobě ScioŠkoly je horší variantou.

A nyní podrobněji, včetně konkrétních záležitostí:

Jak jsme přišli ke ScioŠkole

Celé to začalo nespokojeností se základní školou, kterou náš syn navštěvoval. Nechápejte to špatně, syn neměl žádný problém s prospěchem, měl samé jedničky. Ale na jedné straně dostal od třetí třídy novou učitelku, s jejímiž postupy jsme absolutně nesouhlasili. Mladá bezdětná nána se vzhledem Marfuši z Mrazíka výrazně upřednostňovala poslušné holčičky, které udělaly vše přesně tak, jak jim bylo řečeno. A všichni kluci byli a priori zlobidla, bez výjimky. Mělo to až takové extrémy, že při třídní besídce radila svým žačkám (třeťačkám na základní škole), jak se namalovat, kdežto přicházející žáky-kluky ze své třídy ani nepozdravila.

Na druhé straně pak silně pochybujeme o stávajícím školském systému, který je silně zaměřen na znalosti a na takzvané hard-skills. Měkké dovednosti se ve stávajících školách naprosto neučí, nepodporují. Příklad: školní výuka je silně individualisticky zaměřená, spolupráce se nepodporuje. Dokonce bych řekl, že standardní škola učí nespolupráci. Vnímáme, jak zásadně se současné školství liší od praxe, kdy schopnost spolupráce, schopnost komunikace, schopnost vyjít s lidmi různé úrovně je zásadně důležitá. Navíc v praxi se málokdy píší písemky, ale často se dělají déletrvající projekty, které musí mít nějaký prezentovatelný a obhajitelný výsledek. S ničím takovým se ve standardním školství nepracuje.

K tomu přičtěte, že náš syn není úplně standardní, zajímá se hodně o hudbu a umění vůbec, má v tom úspěchy, z předmětů mu jde matematika, naopak nic moc tělocvik. S mnohými chlapci si nemá co říct, typické klučičí zájmy jako fotbal jdou úplně mimo něj. Z toho si asi dokážete představit, jak se cítí v běžném kolektivu — a to byl další důvod k hledání alternativy k běžné škole.

Ve školním roce 2016/17 společnost Scio otevírala v Olomouci soukromou školu ScioŠkola, která měla nabídnout alternativní vzdělávací program a tak jsme se o to začali zajímat. Prezentovaná náplň velmi rezonovala s našimi představami vzdělání — spolupráce v různorodých skupinách (ne výhradně v jednom ročníku), výuka založená na projektech. Výše školného byla v rámci toho, co jsme byli ochotni dát (4 tisíce měsíčně) a tak jsme šli se synem na „přijímačky“. Tam jsme velmi rychle pochopili, že ty přijímačky nejsou ani tak testem dítěte, ale jsou hlavně testem rodičů — pokud se při asi půlhodinovém rozhovoru ukázalo, že někteří rodiče hledají sice jinou školu, ale vzdělávání by mělo mít formu blízkou standardnímu školství, pak jejich dítě přijato nebylo. Naše představa ale byla od standardního školství odlišná a syn přijat byl.

Za důležité považuji uvést, že jsme se s vedením školy bavili velmi konkrétně a byl nám slíben následující přístup: předměty čeština, matematika a angličtina poběží ve škole standardně, protože to tak vyžaduje všeobecný vzdělávací plán definovaný ministerstvem školství. Zbylá výuka naproti tomu nebude rozdělena na tradiční předměty, ale namísto toho bude každé 3-4 týdny vypsáno několik projektů, napříč předměty, děti se vždy do dvou z nich přihlásí a budou je dělat ve skupinách, napříč ročníky; na konci projektu bude skupina (projektový tým) prezentovat svou práci a výsledek, kterého dosáhla, načež budou vypsány nové projekty. Tento princip školy se nám líbil a tak jsme si plácli.

Začátek v Bradavicích ScioŠkole

A tak náš syn 1. září nastoupil do úplně nové ScioŠkoly. Bylo nám jasné, že škola se bude nějakou dobu formovat a tak jsme škole dali důvěru a několik měsíců naprosto neřešili, jak to chodí. Jen jsme to se zájmem pozorovali.

Děti se ve škole rozdělily do takzvaných kolejí, které byly čtyři. Pokud znáte Harryho Pottera, pak tušíte — v koleji jsou děti různých ročníků a utvoří nějakou skupinu, která má spolu držet celou dobu (ne jen jeden ročník, ale celé studium). Kolej má navíc dospělého vedoucího, s kterým děti mohou řešit své věci.

Škola začíná vyučování o půl deváté a končí o půl třetí. Po vyučování ve škole fungoval klub, něco jako družina. Zde jsme vnímali velký benefit v tom, že klub byl otevřený bez věkového omezení — v běžných školních družinách mohou být děti do maximálně třetí třídy.

Olomoucká ScioŠkola má kapacitu 80 dětí, nicméně byl to nový projekt a tak do školy nastoupilo jen 40 dětí. Je ovšem potřeba doplnit, že další děti přibývaly v průběhu školního roku, tak jak se informace o škole šířily městem. Nevím přesně, s kolika dětmi ScioŠkola zakončila školní rok, ale bylo to výrazně více než počátečních 40.

Ve ScioŠkole se dospělým neříká učitelé, ale průvodci. Příběh za tím je ten, že na rozdíl od učitelů, kteří žákům předávají učivo, tak průvodci je mají vést vzděláváním a učivo nemá být dětem tlačeno. No, jde jen o terminologii, důležité je, jestli to funguje nebo ne.

Vzhledem k tomu, kolik bylo ve škole dětí a kolik průvodců, tak výuka standardních předmětů probíhala tak, že byly vždy dva ročníky spojeny — první třída s druhou, třetí se čtvrtou, pátá s šestou.

Ve ScioŠkole se nedávají domácí úkoly, s čímž jsme vysoce souhlasili. Jednak čas od půl deváté do půl třetí je mnohem delší než v běžné škole, takže proč ještě dávat dětem další práci, jednak jsme již dříve často řešili problémy, kdy se kvůli jiným povinnostem na psaní domácích úkolů dostalo až o půl osmé večer, kdy je dítě unavené a nedokáže se plně soustředit. Existují také výzkumy z Anglie, kdy polovina dětí dostávala domácí úkoly a polovina ne — a výsledky ukázaly, že domácí úkoly nemají žádný vliv na to, jestli dítě látku umí nebo ne. Takže neexistenci domácích úkolů jsme vnímali jako jednoznačné plus, čas s dítětem doma chceme věnovat jiným aktivitám než dalšímu drcení školní výuky.

Podobně se ve ScioŠkole nedávají známky, ale slovní hodnocení. Opět, s tím v principu souhlasíme, protože slovní hodnocení může poskytnout rodiči mnohem lepší informaci než jedna číslice napsaná červenou barvou.

Začínáme být nespokojeni

Jak jsem uváděl, rozhodli jsme se dát ScioŠkole čas hájení a myslíme si, že štědrý. Celé první pololetí jsme neřešili obsah výuky a podobně. Chtěli jsme, aby si noví průvodci a nové děti zvykli na sebe navzájem, na úplně nový princip výuky a školy vůbec. Byla to pro všechny zúčastněné úplně nová věc, neměli v tom žádnou dosavadní zkušenost a tudíž pozvolnější start byl přirozený. Pokud by koncept ScioŠkoly byl správný, pak by logicky křivka šla zpočátku pomaleji, ale později naopak rychleji než v tradičním školství.

Po půl roce jsme si ovšem řekli, že je zapotřebí se začít zajímat, co škola našemu dítěti dává. Je zapotřebí zdůraznit, že vyučování na ScioŠkole zastává jiné metody. Například matematika je vyučována tzv. Hejného metodou. Na ni najdete na internetu jak chvalozpěvy, tak kritiky. My jsme si řekli, že to vezmeme racionálně, nebudeme se zaměřovat na samotnou metodu, ale na výsledek. Pokud dítě umí to učivo, kterému se učilo, konkrétně umí ho použít a výpočet skončí správným výsledkem, pak je metoda v pořádku.

Jenže to se ukázalo jako kámen úrazu. Náš syn se například v určitý moment ve škole učil násobení víceciferných čísel. Ne tradičním psaním pod sebe, ale učili se postupně čtyři alternativní metody — čínsky, indicky a ještě dvě další. Což by bylo úplně jedno, jakou metodou to vypočítá, jenže… když jsme mu doma dali příklad, aby ho tedy spočítal, tak to nedokázal. Buď měl špatně výsledek a nebo se dokonce zastavil v polovině a nevěděl jak dál. Nespočítal správně ani jedno jediné zadání.

Možná si vzpomenete na začátek článku, kdy jsem psal, že našeho syna na běžné základce matematiky bavila. A taky ano — když jsme mu dali vynásobit dvě víceciferná čísla a on to počítal z hlavy, pak to měl vždy dobře. Ale jakmile používal to, co se učili ve škole, tak byl naopak výsledek pokaždé špatně. Paradox, viďte?

A nebylo to jen v matematice. Jednou zůstal z určitého důvodu doma a domluvil se ve škole, že místo toho napíše o dané věci pár vět. Nejen, že přimět ho k tomu, aby domluvu splnil, nám zabralo docela dost úsilí a bylo to až po pár dnech zpoždění, ale když jsme pak uviděli výsledek, tak jsme se zhrozili. Úprava písma strašná (a to z psaní nosil dříve jedničky a psal hezky) a obrovské množství chyb i v tom, co bral na běžné základce ve druhé a třetí třídě. Následovně jsme zjistili, že ve ScioŠkole děti skoro nic nepíší. Skoro vůbec nic. Korunu to dostalo, když pak jel na hudební soutěž a na registraci se měl podepsat — a on zaváhal, jaké určité písmeno se v jeho jméně píše. V tu chvíli jsme si uvědomili, že to se běžnému školákovi nestane, vždyť se podepisuje na každou písemku, kterou ve škole píše. Jenže ve ScioŠkole žádné testy nejsou, dítě se nikdy nemá potřebu podepsat a pak to neumí ani tehdy, když je to zapotřebí.

Ukázalo se, že děti ve čtvrté třídě mají ve ScioŠkole jednu hodinu češtiny týdně a dvě hodiny matematiky. Ano, takto málo. Na běžné základní škole je to u češtiny sedm hodin týdně. Nemyslíme si, že je skutečně až tak velké kvantum zapotřebí, ale jedna hodina je naopak tak žalostně málo, že se to na výsledku musí podepsat; a také se nám to potvrdilo.

Když náš syn do ScioŠkoly nastupoval, tak jsme jako jedno pozitivum brali, že by mu to mohlo výrazně pomoci ve výuce angličtiny — jedním z průvodců je totiž rodilý mluvčí. Jenže ani to se nestalo: rodilý mluvčí mimo hodiny angličtiny s dětmi mluví česky a našeho syna on z angličtiny neměl. Takže ani zde jsme neviděli žádný přínos. Abych byl férový, pak uvedu, že zmíněný rodilý mluvčí mi jinak připadá asi jako nejlepší průvodce (přinejmenším z průvodců-chlapů), akorát v angličtině to přínos nemělo.

Toto vše nás velmi zklamalo, obzvláště vzhledem k tomu, že nám při nástupu slibovali, že právě předměty čeština, matematika a angličtina poběží víceméně standardně jako na tradiční škole. To, že zbytek vyučování nebude kopírovat běžnou školu, naopak bude mít formu projektů, zadání jdoucí napříč předměty a práce ve skupinách, to se nám líbilo. Ale češtinu, matematiku a angličtinu považujeme za základ, nehledě na to, že čeština a matematika jsou to, na čem stojí přijímačky na střední školy.

Co se týká projektů, byly tam některé skutečně pěkné. To ano. Obrovský šok pro nás ovšem přišel před koncem školního roku, když nám náš syn sdělil, že se přihlásil do projektu nazvaného Měníme svět, v němž budou psát dopis Miloši Zemanovi, jak jsou nespokojeni s jeho vládnutím. Co to proboha má být? Osobně vůbec nejsem Zemanův příznivce a jeho způsob prezidentování považuji za ostudu a hanbu… ale tahání desetiletých dětí do politiky, co ty o tom vědí? Mohou mít vlastní úsudek? Ani náhodou, udělají jen to, co zaslechnou od některého dospělého, ať už rodiče, učitele nebo někoho jiného. Zásadně nesouhlasím s takovým tématem školního projektu. Bohužel to nebyl ojedinělý případ, za pár týdnů jely děti v rámci školy do blízké vesnice sbírat podpisy na petici proti kácení starého stromu na čísi soukromé zahradě. Opět, to se dětem lehce nakuká, někdo chce pokácet strom, je tudíž špatný… ale ve skutečnosti ty děti o tom nic nevědí, dokonce ani jedno z nich v té vesnici nebydlí. Jedná se o politizování základní školy a to je podle nás naprosto nepřípustné.

Učí děti nezodpovědnosti

Další naprosto zásadní věcí, která nám začala vadit, byla absolutní důvěra ve vnitřní motivaci dětí. Průvodci se v průběhu roku vyjádřili, že to je jejich filozofií a děti nebudou do ničeho nutit. Ale ono to mělo mnohem větší rozměr než „nutit.“ Naše představa byla, když děti dělají nějaký projekt, pak ten projekt má nějaký výsledek a oni si nakonec řeknou, co se jim podařilo, nakolik se přiblížili vytyčenému cíli a co s tím příště.

Ne, nic takového. Když dítě něco přestalo bavit, pak s tím mohlo kdykoliv seknout a škola neposkytla absolutně žádnou zpětnou vazbu, že když něco slíbím, nebo když se na něco upíšu, tak že to také udělám. Dokonce děti začaly pendlovat mezi projekty — začaly jeden projekt a když po týdnu zjistily, že je to nebaví, tak přešly na jiný. V tom novém projektu pochopitelně nebyly od začátku, na rozdíl od jiných dětí, což s sebou nese následky — jejich zapojení trvá déle, někdy už je práce tak rozplánována a najít díl pro někoho nového je problém. To se ale na ScioŠkole nijak neřešilo a děti nijak nepocítily, že přejít z jednoho projektu do druhého není úplně košer a měla by to být výjimečná věc.

Vnitřní motivace je sice úžasný koncept, ale zcela upřímně, vnitřní motivací oplývá tak 20 procent dospělých. Natož u dětí, tam to procento nebude o nic vyšší. Nechat děti bez zpětné vazby, že se na něco vykašlat není v pořádku, spoléhat se jen na vnitřní motivaci, to podle mě neodpovídá realitě našeho světa. Ano, je skvělé, když ji někdo má. Ale to je menšina. Nehledě na to, že takto nefunguje ani reálný svět dospělých. Zkuste si v práci nějaký úkol nedokončit, že vás už nebaví… Bude to snad zaměstnavateli jedno?

Součástí ScioŠkoly je také absolutní odpor k jakýmkoliv testům (což je paradoxní u firmy Scio, která na testování vyrostla). Dítě tak prakticky nemá možnost se porovnat, zjistit, jak je na tom. A v důsledku se škola neúčastní ani žádných soutěží — zapomeňte na olympiády, ať už matematické, nebo jakékoliv jiné, na klokany, na Eurorébus. A opět, skutečný svět je podle mého názoru úplně jiný — srovnávání probíhá neustále. Samozřejmě ne skrze testy, ale srovnávání je principem konkurence. Škola má připravovat děti na skutečný život. Na jedné straně je podle mě nesmyslné, aby děti psaly každý týden diktát a dostaly z něj číslovku do žákovské, ale vůbec žádné srovnání se s jinými, to je zase opačný extrém.

Jak jsem uvedl výše, jako rodiče dostáváte o dítěti písemné hodnocení, primárně od vedoucího jeho koleje. A zde nastal další problém, jelikož vedoucí koleje, kterého dostal náš syn, byl absolutně nekritický. V žádném hodnocení, které jsme od něj dostali, nebyla ani jedna zmínka o tom, co synovi nejde, na co by se měl soustředit. Jen samá chvála, jak se zapojuje, jak mu vše jde. Ano, získali jsme pocit, že v daném ročníku čtvrté třídy ve škole nejspíš patří k nejlepším, jenže když měl spočítat příklad podle postupu, který se ve škole učili, tak to nedokázal. Pokud bychom slepě důvěřovali slovnímu hodnocení od průvodce, tak bychom na žádné nedostatky nepřišli.

Třídní schůzky ve ScioŠkole mají podobu tzv. tripartity: účastní se jí rodič, průvodce a dítě. To by obecně asi mohlo fungovat, ale bohužel s tímto průvodcem to dopadlo katastrofálně: pokud jsme na tripartitě uvedli něco, s čím jsme nebyli u syna úplně spokojeni, pak průvodce začal dítě okamžitě obhajovat. Bohužel to celé se logicky zvrtlo do stavu, kdy se náš syn dostal do silné opozice vůči nám rodičům a byl v tom podporován průvodcem. To je podle nás zásadní problém, aby dítě získalo pocit, že má od učitele (průvodce) podporu ve svých sporech s rodiči. Jedním z takových témat byla matematika: uvedli jsme, že jsme domů koupili pracovní sešity běžné základní školy a syn si počítá příklady z ní. Z toho byl obrovský spor, že se ve ScioŠkole učí Hejným, že standardní matematika je špatně a ať si teda koupíme sešity Hejného, ale ať rozhodně nepoužíváme standardní učení matematiky — a syn byl u toho; od té chvíle přimět ho k tomu, aby ze sešitu běžné školy spočítal nějaký příklad, bylo prakticky nemožné.

Ve skutečnosti se domníváme, že tento průvodce by asi byl skvělým volnočasovým vedoucím družiny — měl spoustu nápadů, byl velmi kreativní a podobně. Ale nejedná se o dobrého učitele, ze všech dospělých ve škole má nejslabší smysl pro zodpovědnost, právě jemu nijak nevadí, jestli se nějaký úkol dodělá nebo ne atd. Mimochodem, tento průvodce nám každý týden posílal program na příští týden, včetně toho, co si děti mají připravit nebo přinést. To je dobré, až na to, že ten mail přicházel v neděli ve 22 hodin — a vzhledem k tomu, že s manželkou oba vstáváme dosti brzy do práce, tak není vůbec výjimečné, když v deset večer už usínáme.

Na závěr této kapitoly jsem si nechal perličku. Pokud se zajímáte o školství, pak možná víte, že ministerstvo nechce povolovat další soukromé školy. Ale ScioŠkola chce otevírat další školy v dalších městech. V rámci této politické situace ScioŠkola vymyslela určitou věc a musím uznat, že nápad to byl chytrý — pozvat školní inspekci. A ukázat inspekci, že vše je v pořádku, inspekce bude spokojená a bude se těžko argumentovat, proč další ScioŠkoly neotevřít.

Nápad dobrý, jenže realizace naprosto strašná. Pomiňme fakt, že průvodci před dětmi o inspekci hovořili jako o infekci a tudíž ji před očima dětí a priori shazovali. Špatné hlavně bylo to, že si škola s dětmi domluvila, co budou a naopak co nebudou během inspekce dělat. Děti se najednou učily po ročnících, i když tomu tak normálně není. Děti nesměly volně chodit do ředitelny, i když tam jinak běžně chodí. A řada dalších takových pravidel. Samozřejmě s tím, že děti věděly, že je to kvůli inspekci a až ta odejde, tak že bude zase vše jako dříve.

Ve výsledku tedy ScioŠkola učí děti podvádět a stavět Potěmkinovské vesnice. Když má přijet kontrola, pak se natře tráva na zeleno (obrazně) a věci se dělají tak, jak mají být. A až kontrola odjede, tak se to zase zruší. Takovou výchovu k pokrytectví pochopitelně považuji za základní morální selhání ScioŠkoly.

Rok stačil, víc riskovat nebudeme

Na konci roku se uskutečnila schůzka s rodiči, kde byly prezentovány změny, které budou platné od září. Odpolední klub již bude jen pro děti do čtvrté třídy, na což má škola určitě právo, akorát tím padá jeden z benefitů, který jsme my na škole viděli. Z vyjádření průvodců vyplývá, že se nadále chtějí spoléhat na vnitřní motivaci dětí, věří, že všechny děti se v některém okamžiku plně zapojí. A něco jako kontrola toho, co se dítě naučilo (ať již skrz test nebo jakoukoliv jinou formou) absolutně nepřipadá do úvahy. Člověku to skoro připadá až jako náboženství, jako sekta, která opačný postup není ochotna ani zkusit.

Už dříve jsme uvažovali o tom, jestli se ScioŠkolou skončit, nicméně tato schůzka byla okamžikem zlomu, kdy jsme se tak definitivně rozhodli. Od příštího školního roku vracíme syna na běžnou základní školu (jinou než tu, z které odešel). Vůbec si nemyslíme, že běžná škola a běžná výuka jsou nějak super, to v žádném případě. Ale přišlo nám, že cesta, kterou se vydala ScioŠkola, je extrém přesně na opačné straně — vše musí být naprosto odlišné od tradičního školství a vše z tradičního školství je špatně. Vše musí být jinak. My si myslíme, že na tradičním školství je hodně špatně, ale určitě ne vše.

A ať už je škola jakákoliv, tradiční nebo alternativní, měla by také smysluplně dovést žáka ke střední škole; což se obáváme, že ScioŠkola naprosto ignoruje. Věříme, že de-facto jeden zameškaný rok matematiky a češtiny se synem docela rychle doženeme. Kdybychom ale na škole pokračovali dalších pět let, pak by to u přijímacích zkoušek a také při studiu na střední škole byl dosti problém, dohnat rozumně rychle šest let by asi nebylo možné.

Těch slabých míst ScioŠkoly bylo samozřejmě ještě mnohem více, ale nehodlám se zde rozepisovat o úplně všech. Doplním ale ještě zmínku o vysvědčení, které (jak lze očekávat) nemá podobu známek, ale psaného textu; zde je až absurdní, když text průvodce, který našeho syna učil českému jazyku a tudíž je i podepsaný pod hodnocením českého jazyka na vysvědčení, obsahuje gramatické chyby.

Ke konci roku jsme se také několikrát pustili do diskuzí s jinými rodiči, kteří mají děti ve ScioŠkole. Ukázalo se, že řada rodičů po rozhovorech s námi znejistěla, dávali škole přílišnou důvěru a naprosto se spoléhali na to, jaké vyjádření o jejich dětech poskytovali průvodci — viz problém s naprosto nekritickým hodnocením průvodce viz výše. Málokteří z rodičů si sami ověřovali, jestli dítě nějaké znalosti skutečně má — ty, které se ve škole učilo.

Mnoho rodičů také argumentuje tím, že jejich děti jsou ve ScioŠkole šťastné a rády do ní chodí. Na rozdíl od tradiční školy. Což určitě platí, i našeho syna ScioŠkola bavila a rád do ní chodil. Ale podle našeho názoru není smyslem školy, aby do ní dítě rádo chodilo — ve skutečnosti škola má hlavně žáka připravovat na budoucí život. Je snadné udělat teď dítě šťastné, obzvláště když dítě nebude mít žádné povinnosti. Bohužel ve výsledku máme pocit, že ScioŠkola připomíná nejvíce letní tábor, akorát namísto dvou týdnů trvá deset měsíců za rok. Letní tábor ovšem není dostatečnou přípravou ani na studium střední školy, ani na běžný život.

Z celé této zkušenosti se ScioŠkolou jsme hlavně zklamaní. Věříme, že současné tradiční školství potřebuje alternativy a potřebuje učit dovednosti, které dnes neučí vůbec — komunikaci, spolupráci a další soft-skills. To ovšem neznamená, že můžeme naprosto zahodit takové věci jako je smysl pro povinnost a schopnost úspěšně použít postupy, které jsme se ve škole naučili.

Upozorňuji, že výše popsaná zkušenost platí pro olomouckou ScioŠkolu. Nemáme zkušenosti s ostatními ScioŠkolami v naší zemi a tudíž jejich přístup nemusí nutně být stejný, nevím.