Suzanne Vega s rockovou příchutí v Uherském Hradišti

Rubrika: Jen tak

Na koncert Suzanne Vega do Uherského Hradiště měla původně jet moje manželka. Máme malé děti a někdo je musí zůstat hlídat, no a já jsem viděl Suzanne živě spolu s Alanis Morissette před deseti lety na E.T. Jamu. Bohužel zdravotní komplikace mé ženě změnily její plány a nechat vstupenku propadnout by byl nesmysl. Takže jsem včera na koncert vyrazil s kamarádem já.

Vstupenka na koncert Suzanne Vega

Cesta byla poměrně dobrodružná, odpovídala totiž tomu, že jsem se předem nepodíval do mapy a nechal se slepě navigovat od GPS-ky. Vedlo nás to přes naprosté Kotěhůlky, hustým lesem po klikaté cestičce, na které se mají problém vyhnout dvě motorky. No alespoň jsme cestou se nenudili, i když nyní po pohledu do mapy bych asi volil jinou trasu.

Do Uherského Hradiště, kde se konala letošní filmová škola a koncert byl její součástí, jsme dorazili přibližně hodinu před oficiálním začátkem akce, zaparkovali auto, našli místo konání, poblíž vykonali primární potřeby příjmu a výdeje a šli do areálu. Na rozdíl od jiných hvězdných koncertů se počet lidí tou dobou na místě dal spočítat na prstech jedné ruky, ale jak se záhy ukázalo, ostatní asi byli lépe informovaní než my. Ačkoliv akce měla začít v sedm večer se čtyřmi předkapelami, tak hrát se začalo až o hodinu později s tím, že předskokani byli pouze dva (a ti zbylí dva měli snad vystoupit až po hlavním protagonistovi celého večera, ale to jsme již neabsolvovali).

(Pokračování textu…)

Depeche Mode: Tour of the Universe, Bratislava, 22. června 2009

Rubrika: Jen tak

V pondělí jsme si s kamarádkou udělali výlet do Bratislavy na koncert Depeche Mode, které kapela pořádá po vydání nejnovějšího alba Sounds of the Universe. Depešáci jsou skupina, která formovala mé dospívání, její nová alba jsou pro mě povinností a ani nedokážu vynechat koncert této kapely (i když nejsem blázen, který by musel těch koncertů vidět tuny, jeden z každého turné stačí). Už při minulém turné Touring the Angel jsem zvolil místo Prahy hlavní město bratrského státu, tedy Bratislavu, a vyplatilo se. Menší vzdálenost od mého domova (jen dvě hodiny autem namísto tří), dálnice v lepším stavu atd. Po této zkušenosti jsem se rozhodl jet na koncert do zahraničí i tentokrát.

Bohužel na pondělí byl hlášen přechod frontálního systému s vydatným deštěm. Předpověď jsme dobře znali a tak jsme se vybavili moderními nepromokavými bundami, které používáme spíše na turistiku. Sice jsme barevně nezapadali do davu, ale jelikož počasí naplnilo předpověď, byli jsme za takovou prozíravost nakonec vděční.

Tour-of-the-Universe-w600

Nejdříve nás jako předkapela zahřála slovenská skupina Lavagance. Přiznám se, že jsem o této kapele předtím nikdy neslyšel, ale nevadí. Šlapalo jim to velice dobře a hlavní kytarysta, který vypadal výrazně mladší než zbytek kapely, si vystoupení před tak velkým publikem vyloženě užíval. Pochopitelně produkci rušili skupinky oddaných černých fanatiků, které po každé odehrané písničce skandovaly jméno hlavního interpreta večera, ale kdo se nenechal znechutit, mohl si užívat dobrého nářezu, při kterém hlavní zpěvák překvapil dokonce jakousi rockovou variací na slavný Moonwalk tanec Michaela Jacksona.

Na každém koncertu se z nějakého podivného důvodu za mnou ozývají hlasy, že lidé nevidí. Nechápu to, já vždy vidím velice dobře ;-). Nechme to být. Již těsně po osmé nastoupili Depeche Mode, kteří asi nechtěli v horším počasí nechat publikum příliš dlouho čekat. Při začátku koncertu již sice nepršelo, ale temné mraky se valily po obloze a nevěstily nic dobrého. Koncert začal třemi skladbami z nejnovějšího alba kapely a poté pokračoval přes spoustu starých pecek dál, přičemž některé bylo možné pro východoevropana naživo slyšet snad úplně poprvé (např. Fly on the Windscreen).

David Gahan v BratislavěDavid předváděl výkon, který bohužel nelze srovnávat s dřívějšími koncerty, to lze ale chápat vzhledem k jeho nedávné operaci a rychlému návratu na pódium. Pokud se na jeho projev podíváme jako na show člověka, který ještě nedávno ležel na operačním stole a chirurgové mu řezali do břicha, pak nelze než smeknout. Stále tančil, komunikoval s publikem, koncert si užíval, akorát piruetky nemotal tak rychle, jak jsme u něj zvyklí. Martin v tankistické kukle odehrál drtivé množství skladeb na kytaru, přičemž střídal snad na každou písničku jiný typ tohoto nástroje. Objevila se kytara s tělem ve tvaru pěticípé hvězdy nebo přísně obdélníková. Ta měla velice zajímavý zvuk a Martin na ni hrál při mé oblíbené skladbě Come Back, i když člověk se neubránil pocitu, jestli se tentokrát nemělo spíše zpívat Come Back Rain. Právě při této písni se znova roztrhla obloha a pořádný vydatný déšť vydržel až do konce koncertu.

Naopak největší tragéd byl tradičně Fletch, který se ani nesnažil předstírat, že hraje. Pokud zrovna neměl ruce nad hlavou, ve svém heroickém gestu, pak bylo vidět, že je má pouze svěšené na stehnou, jen tam tupě stál a zíral, a fanoušci se znova ptají, jestli by nebylo rozumnější vyměnit jej třeba za ty dva další hudebníky, kteří na pódiu dováděli. Bubeník za velkou soupravou včetně dvou kopáků se stylizovanými písmeny D a M rozhodně působil za plnohodnotného člena kapely a doprovodný klávesista také potěšil. Mimochodem, pokud by Fletch byl aspoň trochu hudebníkem, tak by přece jako člen kapely Martina při jeho baladách na piáno doprovázel on, ale takto to dělal přizvaný klávesista — hanba!

Živá produkce kapely včetně skloubení syntezátorů s živou kytarou a živými bicími kapele neskutečně svědčí. Potvrdily to i skladby z alba Sounds of the Universe, které jsem nedávno zkritizoval. V Bratislavě se mi líbily mnohem více, jejich živé provedení v aranžmá tvořeném napůl syntezátory a akustickými nástroji jim velmi prospělo. To je samozřejmě dobrá zpráva, mnohem horší by bylo, kdybych musel napsat, že ani koncertními provedeními těchto kousků jsem nebyl nijak unešen. Koncert jsem si nakonec užil celý, jako jediný slabý okamžik bych asi označil skladbu Little Soul, ke které jsem si cestu nenašel, ale z reakcí publika bych řekl, že to není můj ojedinělý postoj, ale právě naopak, asi většinové vnímání. No a samozřejmě bohužel na koncertu se částečně podepsal i již zmíněný déšť, který ani neumožňoval protagonistům příliš využít mola, asi by jim napršelo do mikrofonů a elektrických nástrojů, a tak se na něm Dave prošel jen jednou, při skladbě Peace. Také divákům déšť nedovolil dostat se do toho úplného varu, dokonce se ani pod pódiem nekonala tradiční sardinková mačkanice, ale dalo se komfortně stát a tančit. I tak ale koncert stál za to, byla to velice příjemná záležitost a nakonec se nabízí otázka, jestli přece jen neporušit tradici a 14. ledna příštího roku si koncert z tohoto turné v Praze ještě jednou zopakovat.

Depeche Mode: to nejlepší už je dávno pryč

Rubrika: Jen tak

Je to právě jeden měsíc, co vyšla nová deska Depeche Mode. A současně je to ještě jeden měsíc, než Depešáci zahrají na koncertě v Bratislavě, kam pojedu. Měsíc je dost času, novou desku jsem slyšel mockrát a tak již nemám jen první pocity, ale můj současný dojem z novinky je s největší pravděpodobností trvalý.

Devotional TourDepeche Mode jsou mou srdeční záležitostí. Hudba této kapely se na mě podepsala. Mé dospívání formovaly skladby jako The Things You Said, Behind The Wheel, Halo nebo I Want You Now. Když jsem pak během studia vysoké školy trávil každé prázdniny v Anglii na brigádě sběrem ovoce, klaplo to zrovna tak, že 31. července 1993 jsem mohl vidět v Crystal Palace pod širým nebem Devotinal Tour. Dnes jsem na jednu stranu samozřejmě velice rád, že Dave Gahan dávno přestal drogy brát (a díky tomu ještě žije a zpívá), na druhou stranu zfetovaný Gahan naprosto si užívající tento koncert, vydávající ze sebe hudebně i emocionálně naprosté maximum, k tomu Alan Wilder za bicíma, toto je zážitek z koncertu, který asi již nikdy nic nepřekoná. Walking In My ShoesIn Your Room jsou pak dodnes vrcholem tvorby kapely.

Maliny jsem trhal v Anglii i o dva roky později, když v New Musical Express vyšla krátká zpráva, že Alan Wilder kapelu opouští. Tehdy jsem příliš nevěděl, co si o tom mám myslet. Alan na mě sice obrovsky zapůsobil na výše zmiňovaném koncertě a četl jsem, že hlavní kus práce na předchozí desce odvedl on. Jenže stále neochvějnými pilíři pro mě byli Dave Gahan jako frontman a Martin Gore jako autor hudby a textů. Alana a Fletche jsem považoval spíše jen za hudebníky, kteří „pouze“ hrají tuto hudbu.

Když poté vyšlo Ultra, byl jasně poznat rozdíl. Album sice bylo docela dobré, ale s předchozím se nemohlo ani náhodou poměřovat. S Exciterem to dopadlo úplně stejně. Alan citelně chyběl. Autorsky byly skladby slušné, ale výsledek už neměl takovou sílu jako dříve. Tento obrovský rozdíl – zmiňovaný vliv Alana Wildera na skladby – je dnes podložen důkazy i pro ty méně slyšící. Pokud si poslechnete červené CD z limitované edice nejnovějšího alba, na němž se nacházejí demo verze skladeb, které se posléze dostaly na jednotlivé desky, zjevně uslyšíte, jak propastně daleko jsou dema od finálních skladeb tam, kde se na nich podílel Alan Wilder, a jak poměrně blízko jsou dema k definitivním podobám po odchodu tohoto člověka ze skupiny. Všimněte si, jakou obrovskou proměnu prodělaly skladby z dema do release na začátku devadesátých let, a jak se to děje v podstatně menší míře s pozdějšími kousky.

Pak vyšlo Playing the Angel a já se opět těšil z úžasných písní. Finální verze skladeb si mě opět naprosto získaly a já byl z celého alba naprosto nadšen. Myslel jsem si, že se zase docela blížíme přelomu osmdesátých a devadesátých let. Tento dojem ještě umocnil bratislavský koncert k tomuto albu, který byl pro mě samotného velmi zvláštní tím, že byl stejně jako londýnský Devotional pod širým nebem a Depešáci měli stejnou předkapelu, tedy Sisters of Mercy. Playing the Angel bylo takovým druhým vrcholem, sice ne tak vysokým jako ta tři alba, která mě ovlivnila nejvíce, ale byla to velká laskomina.

V letošním roce vyšlo album nejnovější, Sounds of the Universe. Těšil jsem se jak malý kluk. Když do světa vypustili první singl Wrong, který měl v sobě opět kus zdravé sebevědomé agresivity, byl jsem nadšen. Když vyšlo album a poslechl jsem si ho, no… říkal jsem si, že si ho budu muset poslechnout ještě jednou. A ještě jednou… Od té doby jsem ho slyšel mockrát. Našel jsem si na něm pár zajímavých skladeb. Ale jako celek mě album zklamalo. Zklamalo více než Ultra nebo Exciter.

Sounds of the UniverseMyslím, že na Sounds of the Universe je nejvíce znát ten rozdíl, který z autorské hudby Martina Gora dokázal vykouzlit Alan Wilder. Nechápejte mě špatně, Martin je výborný skladatel a jeho hudba je hodně dobrá, ale proč mě, sakra, nejvíce oslovuje Come Back, kterou napsal Dave Gahan? Ano, líbí se mi i Wrong a Jezebel. Ale jedná se o první album, pokud pominu Speak and Spell, kde považuji více než polovinu skladeb za slabé. Nevím, co se stalo. Playing the Angel byla bomba a hodně jsem si ji užíval. O to větším zklamáním je Sounds of the Universe.

Na bratislavský koncert se stále moc těším. Ale přiznám se na rovinu, že tentokrát nejsem příliš nažhavený na to, jak DM zahrají skladby z nového alba. Věřím že bude skvělá atmosféra a těším se na všechny starší pecky, které zahrají. Nové skladby – uvidíme, ale nejsem přehnaně optimistický.

Nedostižnou metou v tvorbě Depeche Mode pro mě zůstává album Songs of Faith and Devotion. Toto album naprosto úchvatně spojilo autorství Martina Gora s hudebním šamanstvím Alana Wildera. Koncertní provedení Devotional Tour pak bylo třešničou na dortu, kterou jsem měl příležitost ochutnat v nejsladší podobě. Bohužel je mi jasné, že návrat Alana Wildera do Depeche Mode je asi stejně pravděpodobný jako návrat Vince Clarka (bez ohledu na to, že v prvním případě bych o ten návrat hodně stál, kdežto ve druhém vůbec). Bohužel, nejnovější album Sounds of the Universe je nejslabším albem Depeche Mode za celou jejich třicetiletou kariéru, snad jen s výjimkou Speak and Spell, i když vzhledem k Photograhic! si nejsem jistý ani tím. A tak mi zůstává jedině doufat, že po pádu dolů je zase možná cesta vzhůru.